Lachtaan

Když jsem si včera vytvořil seznam přání, na co všecko bych rád v nadcházejícím roce vyrazil před velké plátno, je fajn se ohlédnout za tím, co jsem v různých kinosálech viděl v letošním roce. A že to zatím byl za celý můj život na kino zážitky rok rozhodně nejplodnější. Nutno ovšem podoktnout, ačkoli jsem příspěvek nazval takhle, že jsem většinu návštěv měl díky volným lístkům zadáčo a že se mi v tomhle trendu snad bude, byť v menší míře, dařit i po Novém roce.

Leden jsme mezi zkouškami otevřeli v našem lokálním skromném kině novinkou od Guye Ritchieho, na níž bylo bohužel znát, že ji točil současně s mnohem povedenějším Covenantem. Naštěstí jsem si ani ne 14 dní na to spravil chuť po všech paskvilech, co jsem tou dobou viděl na VOD a vyrazili jsme se ségrou do kina na nejlepší animák posledních let - druhého Kocoura v botách. Pětibombu jsem koncem měsíce hodil i oscarovým Vílám z Inisherinu, co na mě dýchli hlavně prostředím, v nichž se odehrávaly.

V únoru nás nenapadlo nic lepšího, než zkusit příchozí superblbinu Medvěd na koksu, kterou už teď můžu řadit mezi jednu z největších hovadin, co jsem přetrpěl v kině. Ale tak co, zadáčo se sleduje cokoli snadno. V březnu jsme s přítelkyní zkusili první českou novinku letoška s názvem Buď chlap!, která tu sice visí se šíleným hodnocením, ale o takové utrpení ve finále nešlo. Naštěstí jsem si hned pár dní na to vyléčil rány jednou z největších pecek letošního kina, čtvrtým Johnem Wickem.

Abychom nelenili s filmovými zážitky na pořádném plátně, razili jsme i na novinku Dungeons & Dragons, od níž jsme nečekali vlastně vůbec nic a dostali pořádnou porci zábavy. To samé lze konstatovat i u neprávem zapomenutého českého komediálního thrilleru Zatmění. Multižánrová jednohubka, co bych moc rád doporučil dál. To jsme pořádně okořenili květnovými blockbustery, kdy nedorazila jen desítka Rychle a zběsile, ale hlavně dost emotivní rozlučka s oblíbenými Strážci galaxie. I jejich sláva ale rychle upadla, protože v den, co jsme obhájili bakalářský titul, jsme si ještě hezky pěkně v obleku sedli do kinosálu na film roku. Druhý Spider-verse je totiž esencí filmu s velkým F!

Léto pak přineslo trio nejočekávanějších velkoprodukcí. Sedmé Mission Impossible sice nenabídlo takovou řežbu, ve kterou jsme doufali, ale stále bylo se čím kochat. Barbie alespoň mě osobně dost překvapila, ač chápu její nepřijetí jednou polovinou světové populace. No a samozřejmě velkolepý Oppenheimer sázel na jistotu, moje poprvé na plátně IMAX bylo tím nejlepším rozhodnutím právě s tímto opusem. Snad Christopher Nolan konečně urve tu sošku za režii.

Podzim jsme v kině odstartovali populárním Kazmou a v září ještě stihli velmi povedený thriller #annaismissing a zároveň velmi nepovedené sci-fi Stvořitel. Chuť jsem si spravil až prozatím nejlepším Branaghovým Herculem Poirotem v Přízracích v Benátkách. V listopadu jsme poté celý letošní rok završili návštěvou kina na dvě české novinky Přišla v noci a Její tělo a třešničku na dortu vyzdobily nové Hunger Games, které mě mile překvapily v tom, jak umě dokázaly navázat (čtěte předejít) původní sérii. Tak snad bude příští rok obdobně bohatý a budu z kina odcházet mnohem víckrát nadšený než zklamaný nebo až znechucený.