Duke90

I po čtyřech letech jsem si zatím neodnesl z hudebního koncertu lepší zážitek než právě od britských Marillion jejíž kořeny sahají ke konci sedmdesátých let. Na rozdíl od mnoha jiných fanoušků uznávám obě éry kapely - tu původní s ráznějšími skladbami pod taktovkou zpěváka Fishe (který posléze započal velice úspěšnou sólovou dráhu) a od roku 1989 i druhou éru trvající do dnes s naprosto odlišným Stevem Hogarthem. Fishova tvorba je více agresivní a údernější a zbožňuji ji stejně jako emocemi nabité skladby s posmutnělým nádechem od Steva. Dokonce si Steve troufl zazpívat něco málo z úspěšného alba Misplace Childhood z roku 1985 a jeho téměř divadelní vystoupení spolu se silnými texty vyvolávalo údiv a podlomení kolen. Tohle by Fish možná dokázal před dvaceti a více lety, ale Hogarth jako by vůbec nestárl a jeho zpěv zaplnil celé (ano, čtete správně) autobusové depo, kde nebylo po zvukové stránce co vytknout. Usmálo se na mě další štěstí, protože mi Steve přímo u vstupu podepsal lístky, ale foto se bohužel nestihlo pořídit při samotném podepisování, což ovšem nic nemění na výsledném zážitku....