yenn

Ráno jsme se naposledy na chvíli podívali k moři a pak se již vydali na zpáteční cestu, která proběhla bez nesnází. Na vlak do Ósaky jsme nasedli před polednem s Akijo a Julčou, jež se zprvu vzpínala, přesvědčil ji však slib ufo catcheru. V dopravním prostředku se pak na dlouhou dobu zabavila tvorbou desítek zbytečných fotografií (rozmazané okolí, detail nosu, boty spolucestujících, MNOHO autoportrétů...).

 

Ve městě jsme nejprve vyzvedli rezervované CD a pojedli suši, načež jsme vyrazili za slíbenou zábavou. Drsoň Kiriněnko se ukázal jako mnohem tvrdší protivník než trouba Putin před deseti dny, ale opět díky radám a mírné pomoci obsluhy po více než dvou tisících investovaných jenech nakonec padl. Stitch ve včelím oblečku, do nějž se zahleděla Julča, již takový odpor nekladl. Ke konci Akijo významně koukala na hodinky, a tak jsme se dvěma velkými plyšovými potvorami kráčeli do divadla bunraku rychlejším krokem.

 

Představení se skládalo ze dvou her: První, kratší a akčnější Godžóbaši (Most Godžó), se mi líbila, druhá, delší a především na dialozích založená Kanadehon čúšingura (resp. její část), mě však kvůli jazykové bariéře (ani promítané japonské titulky nepomohly) příliš nezaujala, přestože příběh jsem z podrobného programu znal. Hry však nebyly tím jediným, co jsme zažili.

 

Mezi oběma díly nám jeden z vypravěčů a jeden z hráčů na šamisen vysvětlili své role a předvedli několik krátkých názorných ukázek. Po nich se slova ujal jeden z loutkoherců a i on detailně a názorně popsal a předvedl svou úlohu. Po skončení představení se pak diváci do rolí mohli sami nakrátko vžít. V nabídce bylo ovládání loutek, odění do šatu vypravěče a hra na šamisen. Já jsem si vyzkoušel první dvě, Akijo vedení loutky, Julča vše (jako vypravěčka byla nesmírně kawaii~~~^_^, což odsouhlasilo i okolí). Samotné hry mě sice neuchvátily, díky doprovodnému programu jsem však z návštěvy tradičního loutkového divadla opravdu nadšen.