yenn

11. června jsem hned po návratu z Universal Studios Japan usedl k PC a začal pátrat po dalších místech oplývajících horskými dráhami. Můj zrak padl mimo jiné na Nagashima Spaland, říkal jsem si však, že prefektura Mie už je přeci jen trochu z ruky, a že zdejší zábavní park si tedy užiji až při (potenciální) příští cestě do Japonska. Došlo na něj ovšem již letos, a to díky volnějšímu programu třetího týdne a díky faktu, že část cesty je možné absolvovat šinkansenem (přitom to není taková chvilička jako z Ósaky do Kjóta). Zvolit se dají i jednodušší (byť časově náročnější) možnosti, ale alespoň pro první cestu jsem si vybral tři kolejové přestupy s padesáti minutami v rychlovlaku. Díky jeho zrychlení jsem již od rána čas od času zažil podobné pocity jako na horské dráze.

 

Po opuštění posledního pomalovlaku jsem si všiml europoidně vyhlížejícího mladíka, jenž dle očekávání zamířil ke stejnému autobusu jako já. Kvůli obdobným problémům s jízdenkami jsme prohodili pár slov, jimiž se potvrdilo, že máme společný cíl. Jmenuje se Jeremy, pochází z USA (to bylo patrné již z jeho hrozné angličtiny, jíž jsem měl občas problémy rozumět) a od ledna je ve východní Asii na výměnném studijním pobytu, během nějž navštěvuje horské dráhy, které jsou jeho koníčkem. Nečekaně jsem tak získal souputníka a průvodce, jelikož v Mie nebyl poprvé.

 

Díky všednímu dnu bylo v parku návštěvníků poskrovnu, čekat jsme tudíž museli jen výjimečně a krátce. Začali jsme maličkou dráhou Children Coaster a krátkou, trochu se třesoucí dráhou Corkscrew se dvěma smyčkami. V Ultra Twisteru jsou návštěvníci vyvezeni nahoru v poloze na zádech, načež je již v sedu čeká po krátkém volném pádu a jedné vlně tunel, v němž se otočí o 360 stupňů, a obdobným tunelem se na závěr projedou pozpátku. I přes nepříjemně prudké brzdění v některých pasážích jsme jeli třikrát.

 

White Cyclone je dřevěná dráha, jež má díky výrobnímu materiálu velmi hustou konstrukci. Jízda trvá poměrně dlouho a působivá jsou především místa, kdy trať prochází konstrukcí. Podobně jako druhá navštívená dráha je však provázena kodrcáním, jež je zvláště výrazné v zadní části soupravy, jak jsme zjistili při dalším usednutí. Jako předkrm před hlavním chodem jsme okusili ještě Wild Mouse, na níž neječí ani školačky.

 

Máloco se vyrovná výhledu z výše 97 metrů a následnému pádu rychlostí až 153 km/h, které nabízí 2479 metrů dlouhý Steel Dragon 2000. (Naprosto chápu, proč čelní pasažéři na Formula Rossa musejí mít ochranné brýle.) Po prvním velkém pádu přichází další, několik zákrut, vlny v druhé části (včetně krátkého průjezdu žhnoucím dračím chřtánem) a po zhruba třech minutách je úžasný zážitek u konce. Můžete si ho však mnohokrát zopakovat (já jsem tak učinil pětkrát).

 

O Free Fall máte jasnou představu již z názvu a i on při obou našich pádech trpěl necitlivými brzdami. Podobný je Space Shot, který nejprve prudce vyjede vzhůru. Volný pád však příliš volný není. Giant Frisbee, velký kruh, na jehož obvodu návštěvníci sedí, se za rotování několikrát zhoupne a jeho rameno v nejvyšším bodě svírá s kolmicí k zemskému povrchu úhel větší než 90°. Dobré, ale z neustálého otáčení se mi udělalo v závěru trochu nevolno. Space Shuttle je obří houpačka, jež se pohybuje se stále větší amplitudou, až kosmonauty dvakrát poměrně pomalu (a s nepříjemným přesunem krve do kraniální části těla) otočí o 360 stupňů. Chcete-li se ocitnout hlavou dolů, volte raději Shuttle Loop, který vám to během krátké chvíle umožní dvakrát (při dvou jízdách čtyřikrát) – čelem a posléze i zády vpřed.

 

Když jsem po šesti hodinách doběhl na autobus u parku, byl jsem sice kvůli krutému slunci zpocený a trochu spálený, ale 97 metrů a 153 km/h za takovou oběť rozhodně stálo.