Kordus

A mám docela radost. Že nevíš proč? Neboj, hned ti to vysvětlím.

 

Když jsem si stěžoval, že ve čtvrtek bylo jen pár diváků a bál jsem se, že celý festival zase jen tak prošumí, aniž by si ho někdo všiml, ukázalo se, že se tak nestane. Byl jsem na třech filmech a dva z nich byly téměř vyprodané. Hurá. Snad bude zbytek víkendu stejně silný, organizátorům bych to přál.

Také jsem měl problém se špatným odmačkáváním titulků, ale i to se vylepšilo a nebýt drobného zazmatkování při výměně titulkovačů a jedné technické závady, o níž se zmíním dále, neměl bych výhrady...

 

No ale co jsem vlastně viděl.

První film, na nějž zavítaly mé kroky, byl thajský film Strýček Búnmí. Deníčku, bojím se, že teď budu za hrozného nevzdělance a ignoranta, ale ani trochu se mi to nelíbilo. Už prvních pět minut, ve kterých v dlouhých záběrech sledujeme buvola, jak prochází lesem, mě měly varovat. Dalších pět minut se jede autem, nikdo nemluví a občas se někdo podívá z okna. Pak sledujeme rodinu strýčka Búnmího, který má zničené ledviny, jak se svou sestrou (asi), co má jednu nohu kratší než druhou a jejím synem (asi) večeří, načež se u stolu objeví Búnmího šest let mrtvá manželka a taky tam příjde jeho syn, co se ztratil před mnoha lety v džungli a vypadá jako opice a ukazují si rodinné fotky. Pak vidíme princeznu, která je ošklivá, jak mluví se sumcem a pak spolu mají sex nebo co. Asi je to poetické a bůhvíco, ale raději bych celý den seděl u řeky a pozoroval kachny, než si zopakovat tohle martýrium! No fakt! Dokážu pochopit, že se to asi lidem líbí, ale netuším proč. Možná se teď zlobíš, deníčku, že jsem tu vyžvanil prakticky celý děj, ale něco mi říká, že u tohohle filmu je to úplně jedno, že jeho základ leží v jakési metasféře, kterou ale vnímat neumím.

 

Ale rychle k něčemu... nemůžu říct veselejšímu. Protože mým druhým filmem ten den byla německá Cizinka, což je film z té kategorie, kdy je člověku tak nějak vnitřně na zvracení. (podobný pocit jsem měl po shlédnutí rumunského 4 měsíce, 3 týdny a 2 dny, kdy jsem jen chodil po karlovarské Kampě a měl pár hodin depresi) Hlavní hrdinka Umay má tu smůlu, že má turecké kořeny, pochází z prostředí spjatého s Islámem a je žena. Což není moc dobrá kombinace. Deníčku, po skončení se z několika sedaček ozývalo fňukání divaček, případně velice nervózní smích diváků. Ano, až tak silné to pro někoho bylo. Ať si kdo chce co chce říká o jeho laciném ždímání emocí, na mě fungoval perfektně (ale nefňukal jsem, heč).

 

A posledním filmem toho dne se pro mě stala adaptace románu Gabriela Garcíi Marquéze O lásce a jiných běsech. Knihu jsem nečetl, takže jsem netušil, co mě čeká. Nejdříve nám ještě před projekcí představili paní režisérku, poděkovali za účast (bylo nás plné kino, ani místečko nezůstalo neobsazené) a pak pustili film. A pak se rozbil projektor, kterým se přidávají titulky a film se zase zastavil. Bylo to sice trochu trapné, ale technika je potvora, dělá si co chce a tak jsme tam všichni jen seděli a čekali, co s tím organizátoři provedou. Ti nelenili, projektor vyměnili a film od začátku promítli. Šikulové. Tak se mi to líbí.

Deníčku, film byl krásný. Zvolit si jako svůj debut zrovna takovou látku, na které se dá pokazit hromada věcí, je dost odvážné a Hilda Hidalgo to zvládla perfektně. V roce 2009 prý na Kostarice vznikly čtyři filmy a pochybuju, že byl nějaký lepší než tenhle. O ději se mi tu rozepisovat nechce, ale jen ve zkratce, abys měl představu, o čem to je: o zakázané lásce a konfliktu rozumu a víry.

Asi bych si někdy i toho Marquéze mohl přečíst...

 

Teď je sobota a já budu celý den se svou dcerkou, někdy bych ti ji mohl představit, co, deníčku? Ale zítra se zase vydám do Špalíčku na nové filmové zážitky. Jen doufám, že už se nebude měnit program. Je hloupé, když člověk stráví tolik času plánováním, aby mohl vidět většinu z toho, co chce a pak mu to každý den překopají :(

 

No nic, tak zase brzy se uvidíme. Mám tě rád...