Meest bekeken genres / types / landen

  • Drama
  • Komedie
  • Actie
  • Animatie
  • Documentaire

Laatste beoordeling (7 779)

Roubaix, une lumière (2019)

20.06.2024

Němá tajemství (2023)

20.06.2024

Les Habitants (2016)

20.06.2024

Smetto quando voglio: Masterclass (2017)

19.06.2024

Smetto quando voglio (2014)

19.06.2024

Tvojazem (2022)

18.06.2024

Sparta (2022)

18.06.2024

Spartacus (1960)

17.06.2024

The Deep End (2001)

17.06.2024

Reclame

Laatste dagboekpost (51)

27. týden (od 4.7.2016 do 10.7.2016)

Filmové zhodnocení:
V 27. týdnu jsem viděl celkem 8 filmů, z nichž 3 byly s vojenskou tématikou (akční válečný výplach 13 hodin: Tajní vojáci z Benghází, o nedávné historii z Libye z roku 2012, od Michaela Baye s velkolepými akčními scénami, ale s tuny patriotismu, šedého děje a příšernými dialogy; průměrnou komedii Vzbuďte se, vojáci!, o učiteli v podání Danny De Vita na vojenské akademii, která je typickým produktem první poloviny 90. let s tehdy začínajícím Markem Wahlberga v roli jednoho ze studentů vojínů; a podprůměrná dramedie Americká reportérka, o začínající válečné zpravodajce v Afghánistánu v podání komičky Tiny Fey, kdy film by měl ještě uplatnění někdy v 80. letech (viz Vojín Benjamínová), ale zde je výsledný produkt podobný ještě horšímu snímku Ruku na to, kdy při sledování se člověk nemůže ubránit srovnání); 3 snímky o umírání (průměrné britské drama Už teď mi chybíš, ve kterém Toni Collette umírá na rakovinu své nejlepší kamarádce Drew Barrymore, při kterém zamrzí, že režisérka Catherine Hardwicke, nedokázala z tak kvalitních herců dostat lepší výkony, ale u Hardwicke je to problém u všech jejích filmů; průměrností zavání i italský snímek Mia Madre, ve kterém se režisérka sociálního dramatu musí vyrovnat nejen s umíráním své matky, ale i se složitým natáčením filmu o vzpouře v továrně a hlavně sebestřednou hvězdou filmu v podání Johna Turturra; o dost hůře dopadl americký nezávislý snímek James White, o nesympatickém flákači a jeho umírající matce na rakovinu, který byl těžce stravitelný a pro mě téměř nekoukatelný); a 2 snímky severské kinematografie (švédské drama Milovaná z roku 2009, což je celovečerní debut mé oblíbenkyně Alicie Vikander, a již zde podává vynikající až téměř hypnotizující výkon, vyprávějící o mladé dívce, která žije bezcílným a bezcenným životem, což je dnes velmi aktuální, kdy v ČR takto žije čím dál více lidí, jejíž změní práce na recepci koncertního domu, ale ne vše je růžové, kdy film stojí hlavně na výkonu hlavní hrdinky; a dánské (v koprodukci všech zbylých severských států a ČR) fantasy Dcera čarodějky, které vypráví o zradě, neplechách a vraždě v královské rodině, a zapletení do toho všeho vědmy a její stejně nadané dceři, kdy film je docela zvláštní, míchající všechny možné žánry, ale koukatelný).

 

Nejlepší film týdne:
13 hodin: Tajní vojáci z Benghází – ač mám k filmu hodně výhrad, zejména přetažená stopáž, přílišný patriotismus, nudné a zbytečné dialogy o ničem, testosteronem obdaření hrdinové, slabé herecké výkony a ani dějově to není žádný zázrak, ale to by se dalo říct i o dalších filmech Michaela Baye, kdy to však ve velkém zachraňují megalomanské akční scény, které jsou však někdy až příliš přehnané. Ale v průměrném týdnu film vévodil.

Nejslabší film týdne:
James White – za sebe musím říct, že se mi to silně nelíbilo, jednak velmi nesympatická a dle mě i špatně zahraná postava, kdy takové typy vyloženě nesnáším, příliš indie režie a kamera, která nám chce nakecat, že sledujeme něco extra, ale po sundání vaty nezbude nic a ve finále prostý děj, který mě absolutně nezajímal a nebavil.

Nejlepší herecký výkon týdne:
John Turturro (Mia Madre) – bylo osvěžující zase vidět tohoto rodáka z Brooklynu v nějaké jiné než komerční roli, kdy hlavně v 90. letech předvedl několik skvostných hereckých výkonů v nezávislé tvorbě. Zde se sice svému nejlepšímu období nevyrovná, ale přesto byla radost se na něj dívat.

Alicia Vikander (Milovaná) – zde je to bez debat nejlepší výkon týdne, kdy nám Alicia již v debutu ukázala, jaká velká herečka se z ní vyklube. A již zde dokázala zahrát ty největší emoce jen očima.

Nejslabší herecký výkon týdne:
Christopher Abbott (James White) – jeho herecký výkon flákače, co žije na gauči své matky nebo leze po hospodách, se mi vůbec nelíbil, a to ani jeho postava, kdy i zmrda, a to i napraveného, se dá zahrát s určitou grácií.

Alexia Barlier (13 hodin: Tajní vojáci z Benghází) – nejen že její role v čistě mužném světě byla zbytečná a nezapadající, ale i její ztvárnění mělo dost zádrhelů bez nějakých sympatií k postavě.

 

Hudební zhodnocení:
V 27. týdnu jsem slyšel celkem 9 nových hudebních alb a 3 EP, přičemž všechna až na jednu výjimku byla z roku 2016 a z nichž byla 2 alba zpívána v německém jazyce (německá rocková formace Silbermond se svým již pátým a dosud nejúspěšnějším albem Leichtes Gepäck, které je jedinou výjimkou, neboť je z roku 2015, nám představuje lehký rockový až dream pop rockový repertoár s několika chytlavými hity a snovou náladou; německé deep housové duo Stereoact se vytasili svou studiovou prvotinu Tanzansange, kde můžeme najít i jejich veleúspěšný hit Die immer Lacht a celou plejádu hostů v dalších songech, kdy album je nevyrovnané, a vedle několika povedených skladeb jich je dost slabých); 2 alba pro mě dosud neznámých alternativních kapel (britští Zoax se stejnojmenným albem Zoax, kterým i debutují, nám ukázali nudnou variaci, kterou jsem neměl ani chuť doposlouchat; nenadchli ani amíci Nada Surf se svým již osmým albem You Know Who You Are, kteří zaujali alespoň několika rify a songem Believe You're Mine, ale už dopředu vím, že jejich hudbu do budoucna vyhledávat nebudu); 2 metalová alba (francouzská progressive metalová Gojira se svou již v pořadí šestou novinkou Magma naservírovali průměr, který byl na ně příliš měkký; za to gothic metalová parta The Vision Bleak se svým šestým albem The Unknown vyšplhali na prozatimní vrchol své kariéry a albem mile překvapili, neboť posledními alby spíše jen prošuměli); 3 zasněné hudební zážitky (německá legenda synthpopu De/Vision, která patří k mým velkým oblíbencům, vydala v pořadí své třinácté studiové album, nazvané prozaicky 13, a již od prvních tónů Who Am I, je jasné, že se nám partička vrátila v plné síle a po několika slabších albech navazuje na svá nejslavnější alba, a můžeme se unášet na vlně snění doprovázeni zvláštně uklidňujícím hlasem Steffena Ketha; potěšil i Angličan Tom Odell se svým druhým albem Wrong Crowd, kdy své prvotině ostudu zdaleka neudělal; a do třetice potěšili i američtí indie rockeři Augustines, se svým třetím albem This Is Your Life, které se směle může rovnat dva roky starému předchůdci); a 3 EP alba (jedna z nejuznávanějších britských alternative rock kapel současnosti Muse vydala letos novou verzi svého EP Muscle Museum, které potěšila víc než jejich předchozí studiovka; stále populárnější britští folk rockeři Mumford & Sons se v Jihoafrické republice spojili se senegalským zpěvákem Baaba Maal a nahráli EP Johannesburg, které si mi osobně moc nelíbilo a dávám přednost jejich samostatné tvorbě; belgická techno parta z 90. let Thunderball vydala staronové EP It's Your DJ, které v okleštěné verzi vyšlo již v roce 1994, ale tentokrát tam přidali pár nových remixů, kdy však na svůj mega hit Bonzai Channel One se jim nikdy navázat nepodařilo).

 

Nejlepší hudební album týdne:
The Vision Bleak – The Unknown = docela překvapení týdne, neboť jsem tuhle gothic metalovou partou vždy považoval pouze za lehký nadprůměr, a po posledním albu jsem to s nimi již chtěl vzdát, ale nyní přišli s vystříbřeným skvostem, na kterém starý gothic metal navlíkli do moderního hávu a chrlí jednu perlu za druhou.

Nejslabší hudební album týdne:
Zoax – Zoax = tak tenhle debut mě minul úplně, nevýrazná hudba, otřesný zpěv, nic co by mi zůstalo po pěti minutách v hlavě.