CSSML

Bohorodice Ďivo radujsja, obraduvanaja Marie Hospoď s toboju, blahoslavanna ty vo ženach, i blahoslovennyj plod čreva tvojeho, jako rodila jesi Christa Spasa izbaviteľa dušam našim.

Pomni, člověče, že prach jsi a v prach se navrátíš

„Ecce nunc tempus acceptabile, ecce nunc dies salutis. – Aj nyní je čas příjemný, aj nyní je den spasení." (2. Kor 6, 2). „Nadešli nám dnové pokání, bychom zadost činili za hříchy a zachránili duše své." (Antiph. ad Vesp.) Jestiť to doba svatopostní, čili oněch čtyřicet dní kajících, jimiž nás Církev sv. na hod Boží velikonoční připravuje. „Šest týdnů máme od první neděle postní až do Velikonoc, čili dva a čtyřicet dní; poněvadž ale v neděli se nepostíme, zbývá toliko šestatřicet dní postních, což jest desátý díl celého roku čili desátek, kterýž Bohu odvádíme." (Sv. Řehoř Veliký, Hom. 16 in ev.) K doplnění rovného počtu 40 byly přidány v 9. stol. čtyři dni, tak že počíná od té doby čtyřicetidenní půst popeleční středou. První křesťané a nábožní předkové naši zachovávali dle příkladu Ježíše Krista sv. půst velmi přísně, zdržujíce se netoliko pokrmů masitých, nýbrž i těch, které z mléka a z vajec připravovány bývají (lacticinie). Náš postní řád zakládaje sen na mnohých dispensích jest velmi zmírněný. Sluší se tudíž, aby jej každý katolík tím svědomitěji zachovával.

Popeleční středou počíná se též doba velikonoční, ve které každý katolík pod těžkým hříchem zavázán jest, aby se svému nařízenému knězi vyzpovídal a Velebnou Svátost oltářní hodně přijal.

Kajícnost hledí nám Církev sv. neustále vštěpovati v této době posvátné, zahalujíc obrazy svatých a vystavujíc na oltáři sv. kříž s umučeným Pánem Kristem, odívajíc kněze ke mši sv. rouchem fialovým (nekoná-li se památka svatého), rovněž umlkly varhany, jakož i radostné zpěvy: „Alleluja" a „Gloria in excelsis". Při mši sv. zpívá se neb říká po Graduale táhlý truchlozpěv „Tractus", a místo „Ite missa est" povzbuzuje jáhen ku konci mše sv. k další modlitbě slovy: „Benedicamus Domino".

„Všecko, což jest na světě, jest žádost těla a žádost očí a pýcha života." (1. Jan 2, 16) Každý hřích béře počátek svůj v jednom z těchto tří pramenů všeho zlého. Kristus chtěje ve všem nám podobným býti kromě hříchu, a přišed, aby přemohl hřích, trojímu pokušení se podrobil, aby nás vítěziti nad pokušením naučil.

P. Prokop Baudyš, Římský misál upravený pro věřící, Praha, 1891.

Sněm Klermontský (1095), jemuž předsedal papež Urban II., ustanovil, aby duchovenstvo již od neděle druhé po devítníku masitých pokrmů se zdržovalo, čili od požívání masa upustilo (odtud naše slovo masopust).

Celou bohoslužbu dnešní proniká úmysl sv. Církve, aby věrné dítky své odvrátila od rozpustilých radovánek masopustních a roznítila v nich čistou lásku k Bohu, která jedině člověka zde na zemi uspokojiti a v pravdě oblažiti může. Za tou příčinou představuje nám v hodinkách hrdinskou poslušnost Abrahámovu. „Vyjdi ze země své a z příbuzenstva svého i z domu otce svého, a pojď do země, kterou ukáži tobě," řekl k němu Hospodin. „I vyšel Abraham, jakž mu byl přikázal Hospodin," a zachoval takto nejvyšší statek svůj, víru v pravého Boha. – Kéž by i všichni křesťané tak mužně a rekovně si počínali!

Dále líčí nám sv. Církev slovy sv. Pavla  v (I. ku Korint. 13, 1-13) epištole onu vznešenou lásku křesťanskou, který nikdy nevypadá. „Víra klade základ k chrámu Božímu v nás, naděje staví jej, láska pak jej zdokonaluje, očišťujíc nás a spojujíc na věky s Bohem," dí sv. Augustin; ale světská roztržitost, rozvázanost, rozpustilost, boří chrám Boží v nás.

V evangeliu (Luk. 18, 31-43) představuje nám Církev sv. Pána Ježíše do Jerusaléma vstupujícího, aby tam ukrutné muky a bolestnou smrt za nás podstoupil; a ty chtěl bys od Něho odvrátiti se a vstupovati do Babylona rozpustilých nevázaností? „Nemilujte světa, ani těch věcí, které na světě jsou. Miluje-li kdo svět, není lásky Otcovy v něm," dí miláček Páně (I. Jan 2, 15). Utíkejme se tedy k Beránku Božímu, kterýž snímá hříchy světa, vystavenému k veřejné úctě v Nejsvětější Svátosti.

P. Prokop Baudyš, Římský misál upravený pro věřící, Praha, 1891.

Carl Bloch - Uzdravení slepce u Jericha, událost z dnešního evangelia

Uprostřed obrazu sedí na trůnu Panna Maria s Ježíškem, kteří za pomoci andílků a sv. Dominika rozdělují věřícím růžové věnce, symbol milostí. Věřící jsou trůnem rozděleni na dvě poloviny. Vlevo (z pohledu Panny Marie) klečí císař Maxmilián I. Habsburský a za ním světské osobnosti německé komunity v Benátkách. Vpravo klečí papež Julius II. a za ním církevní hodnostáři. U pravého okraje obrazu pod stromem stojí s nepokrytou hlavou sám umělec v extravagantním oděvu. Pod nohama Panny Marie sedí anděl hrající na loutnu, vypůjčený z obrazů Giovanna Belliniho. Tím autor složil hold velkému benátskému malíři.

Obraz byl namalován roku 1506 pro kostel německých kupců v Benátkách u sv. Bartoloměje. Roku 1606 jej zakoupil císař Rudolf II. za 900 benátských dukátů a nechal jej přinést do Prahy čtyřmi silnými muži, aby se převozem nepoškodil. Roku 1782 jej císař Josef II. prodal v dražbě za 1 zlatý a 16 krejcarů. Roku 1793 obraz zakoupili strahovští premonstráti pro svůj klášter, kde se nacházel až do roku 1934, kdy jej za 36 milionů korun odkoupila Národní galerie v Praze. Přičemž premonstráti upřednostnili národního kupce před zahraničním, když odmítli nabídku 50 milionů korun z Norimberku, rodiště Albrechta Dürera.

Další informace a podrobná prohlídka obrazu: http://www.ceskatelevize.cz/ivysilani/10000000039-narodni-galerie-v-praze-nikdy-nezavira/211251000340001-albrecht-durer-ruzencova-slavnost

„Tak se stává, že mládež slyší o všech možných a nemožných mistrovstvích světových, jež někdy bývají opravdu směšné a nedůstojné, kdežto o velikánech v bohoslužbě a mravnosti, jichž sláva ani na věčnosti nepomine, neuslyší pranic, nehledě ani k tomu, že život lidský není hračkou ani sportem, nýbrž věcí na světě nejvážnější s důsledky nejdůležitějšími. Proto se milému křesťanskému lidu co nejvřeleji doporučuje důkladný životopis svatých a výklady evangelií a epištol. Z těchto křesťanských knih mají dítky v rodinách předčítati."

Antonín Alois,

z milosrdenství Božího a z milosti Apoštolského Stolce biskup litoměřický

pastýřský list ze dne 24. února 1938

Životopis: http://cs.wikipedia.org/wiki/Anton%C3%ADn_Alois_Weber

Ciebie Boga wysławiamy, Tobie Panu wieczna chwała, Ciebie Ojca, niebios bramy, Ciebie wielbi ziemia cała. Tobie wszyscy Aniołowie, Tobie Moce i Niebiosy, Cheruby, Serafinowie, ślą wieczystej pieśni głosy.

„Co myslíte, že právě v tuto chvíli dělají milióny Američanů, Italů, Francouzů, Japonců a tak dále? Dívají se na televizi. Nemyslí. Nepohybují se. Nežijí. Prostě se dívají. Televize myslí za ně. Žije za ně. Ale žije skutečně...? Formuje je do stavu apatie, aniž si to uvědomují, protože se pořád jen dívají a dívají. V té prokleté bedně, která stojí jako oltář uprostřed pokoje, číhá veliké nebezpečí, a přesto všichni před ní klečí bez hlesu jako před skutečným oltářem."

„Televize, ta zákeřná šelma, ta Medúza, která každý večer proměňuje miliardu lidí ve strnule zírající kámen, ta Siréna, která volá, zpívá a slibuje tak mnoho, a nakonec dává tak málo."

Emil Filla: Televizní divák :-)

Zmíněný Oktáv zavedl otec Paul Francis Wattson, zakladatel Bratří smíření, a získal pro něj souhlas papeže sv. Pia X. Otec Wattson, bývalý anglikán, který se obrátil na katolickou víru, se rozhodl, že oktáv bude začínat 18. lednem, tj. na svátek Nastolení sv. Petra v Římě, a končit 25. ledna, tedy svátkem Obrácení sv. Pavla apoštola. Jednalo se o veřejnou událost, během níž probíhaly modlitby za obrácení nekatolíků a jejich návrat do pravé Církve Ježíše Krista, církve katolické. V roce 1958, k padesátému výročí Oktávu jednoty s Petrovým stolcem, přední morální teolog otec Francis Connell ve svém proslovu uvedl: „Tento oktáv, tedy období osmi dnů, je zejména zasvěcen modlitbám [...], aby všichni lidé poznali, že katolická církev je jedinou náboženskou organizací, kterou Bůh ustanovil jako cestu k spáse pro veškeré lidské pokolení."

Oktáv i nadále každým rokem probíhá, a to nejen v Římě, ale i na dalších místech po celém světě, přičemž, jak již bylo řečeno, dostal nové jméno: „Týden modliteb za jednotu křesťanů". Po II. vatikánském koncilu se bohužel zvrhnul do osmidenního pankřesťanského festivalu falešné lásky, během něhož se katolíci, pravoslavní schizmatici a různí protestanti modlí za blíže neurčenou „jednotu křesťanů". Modlí se rovněž za nějaký všem vyhovující zdánlivě křesťanský úmysl, který je povětšinou čistě lidský. Je to přehlídka ztráty smyslu pro skutečnost, protože účastníci oslavují jakousi jednotu, která však neexistuje, a představují ji světu jako výraz křesťanské shody.

Modlitební úmysly původního Oktávu jednoty s Petrovým stolcem jsou následující:

18. ledna, svátek Nastolení sv. Petra v Římě: Aby se všechny „jiné ovce" vrátily do jednoho ovčince Petrova.

19. leden: Aby se východní odštěpenci [tj. schizmatici] vrátili do jednoty s apoštolským stolcem.

20. ledna: Aby se anglikáni podřídili autoritě Kristova Náměstka.

21. leden: Aby luteráni a další protestanti v Evropě našli zpět cestu do Církve svaté.

22. leden: Aby se křesťané v Americe stali jedním v jednotě s Petrovým stolcem.

23. leden: Aby se odpadlí katolíci vrátili zpět ke svátostem.

24. leden: Aby se židé obrátili.

25. leden, svátek Obrácení sv. Pavla apoštola: Aby byl svět získán pro Krista [případně se také uvádí: „Aby se celý pohanský svět obrátil."].

Převzato: http://www.tedeum.cz/1_2011/tyden_modliteb_za_jednotu_012011.htm

Ex Cathedra: „Nejsvětější Římská Církev pevně věří, vyznává a káže, že nikdo z těch, kteří existují mimo Církev, nejen pohané, ale také židé, heretici a schizmatici nemohou být podílníky na věčném životě, ale že jdou do věčného ohně ´připraveného ďáblu a jeho andělům´, (Mt. 25:41), pokud se s ní nespojí před smrtí, a že je jednota Církevního těla tak důležitá, že jen ti, kteří zůstávají v této jednotě mohou mít zisk ze svátostí Církve ke spasení, a že oni sami mohou obdržet věčnou odměnu za své půsty, skutky almužny a další zbožnost a povinnosti křesťanského vojáka. Nikdo, ať jsou jeho skutky almužny jakkoliv velké, nikdo, byť prolije svou krev ve Jménu Krista, nemůže být spasen, pokud nesetrvává v náručí a jednotě katolické Církve." – papež Evžen IV., Koncil florentský, 4. února 1442

Převzato: http://www.vendee.cz/texty/faq-muller.html

Výjimečné, Erben byl genius

1. God rest you merry, gentlemen
Let nothing you dismay
For Jesus Christ, our Saviour
Was born upon this day,
To save us all from Satan's power
When we were gone astray.
    O tidings of comfort and joy.

2. In Bethlehem, in Jury
This blessed babe was born
And laid within a manger
Upon this blessed morn
The which his mother Mary
Nothing did take in scorn.
    O tidings, &c.'

3. From God our Heavenly Father
A blessed Angel came,
And unto certain Shepherds
Brought tidings of the same,
How that in Bethlehem was born
The Son of God by name.
    O tidings, &c.

4. Now to the Lord sing praises,
All you within this place,
And with true love and brotherhood
Each other now embrace;
This holy tide of Christmas
All other doth deface.
    O tidings, &c.

Narodil se Kristus Pán, veselme se,
z růže kvítek vykvet nám, radujme se.
Z života čistého, z rodu královského,
nám, nám narodil se.

Autor: John Debney

Autor: Colin Towns, anonym

Adventem připravuje nás Církev svatá k důstojné oslavě Narození Páně. „Advent", slovo latinské, znamená příchod, t. j. příchod Páně. – „Třikráte přichází k nám Pán," dí Petr z Bois, „po prvé v těle, po druhé v duchu, a po třetí jako soudce." „Poprvé přichází v tělesné mdlobě, po druhé v duchu a síle, po třetí přijde v slávě a velebnosti." (Sv. Bernard, sermo V. de adv.) – První příchod jeho příchod byl tichý a pokorný, když Slovo tělem učiněno jest v neposkvrněném životě panenské Matky, a přebývalo mezi námi. Odtud ta vroucí úcta Nejblahoslavenější Panny Marie v době adventní. – Druhý příchod Páně děje se tajemně, když v lásce a milosti přichází do srdce křesťana, v němž duchovně se rodí a království Své zakládá. –  Třetí pak příchod Páně bude zjevný a hrozný, až přijde soudit živých i mrtvých.

Po trojím tomto příchodu Božského chotě Svého touží Církev svatá v době adventní. Nebo což jest lkaní její s praotci starozákonními jiného, ne-li touha její po slíbeném Mesiáši? – Od věčnosti zajisté slyšán jest hlas její zároveň s prosbami Církve starozákonní před trůnem velebnosti Božské – neboť není u Boha ani minulosti, ani budoucnosti – u Něho jest jen věčné „dnes". Zdaž neurychlilo i toto lkaní obojí Církve sprch té „rosy nebeské" do lůna Panny přečisté, jež vydala nám Spasitele? – V tomto tedy smyslu touží Církev svatá po prvním příchodu Páně, ač již skutečně se udál před osmnácti věky.

Však ne méně žádá sobě Církev i druhého příchodu Kristova, jimž by zavítal do srdcí věřících. Každoročně na Hod Boží vánoční příchod ten oslavujíc, v celé bohoslužbě adventní neustále za to prosí, aby připravil Sobě srdce naše, a přišel ze staré poroby hříchu milostným zrozením Svým nás vybavit. – Nadarmo byl by býval přišel Spasitel náš na svět před osmnácti věky, kdyby nyní nezavítal ku každému duchovně, milostí Svou srdce jeho naplňuje a k životu nadpřirozenému obrozuje.

Při tom nezapomíná Církev též příchodu třetího v den poslední, kdežto přijde Vykupitel dokonat a oslavit stvoření veškerého. Jako věrná choť Kristova zachovává poslední slovo Jeho v srdci svém: „Jistěť přijdu brzo," (Zjev. 22, 20) a s touhou vroucí odpovídá: „Přijď, Pane Ježíši!" A tak stále naplňuje se, co pověděl miláček Páně (Zjev. 19, 7): „Radujme se a veselme se, a chválu vzdejme Jemu: neboť přišla svatba Beránkova a choť jeho připravila se."

Tyto myšlenky na paměti majíce snadněji vnikneme do bohatého obsahu a hlubokého významu celé adventní liturgie.

Že je čas adventní dobou kajícnou, netřeba připomínati. Ukazuje na to již fialová barva roucha mešního, jakož i jiné posvátné obřady. Hlas volajícího na poušti, k pokání vybízející, často se ozývá, kdežto zvuk varhan a chvalozpěv „Gloria" při mších adventních umlká. Z téže příčiny zapovídá Církev i hlučné radovánky a svatební veselí. – Toužebnost a kajícnost Církve nejmocnějšího výrazu nabývá v tak zvaných „velikých antifonách", které se v chrámech stoličných a opatských s obzvláštní slavností za hlaholu zvonů zpívají při nešporách od 17. až do 23. prosince. Zbožní naši předkové uměli je zpívati česky.

Bohoslužba adventní směřuje též k uctění blahoslavené Panny Marie, jak z mnohých antifon, modliteb, responsorií a čtení vysvítá, o čemž i oblíbené u nás rorátní mše svaté svědčí.

Velmi vhodně připadá tudíž v posvátnou dobu adventní i slavnost Neposkvrněného Početí nejblahoslavenější Panny Marie, které příslušelo její Božskému mateřství.

Sluší i na to zřetel míti, že v době adventní slavíme památku pěti svatých panen a mučednic, pěti moudrých panen – po jejichž příkladu vychází Církev vstříc Božskému choti svému.

P. Prokop Baudyš, Římský misál upravený pro věřící, Praha, 1891.

Daniel Mitsui je americký katolický kreslíř s japonskými kořeny. Pří své tvorbě se inspiruje středověkými kresbami, východními ikonami či japonskými grafikami. Představu o jeho tvorbě si může udělat zde:

http://www.danielmitsui.com/00_pages/religious.html

P. S. Daniel Mitsui je rovněž autorem níže zveřejněné perokresby Pohřeb Raymunda Diokrese.

Even such is time, that takes on trust
Our youth, our joys, our all we have,
And pays us but with age and dust;
Who in the dark and silent grave,
When we have wandered all our ways,
Shuts up the story of our days!
But from this earth, this grave, this dust,
The Lord shall raise me up, I trust!

Z knihy The Hundred Best Poems (Lyrical) in the English Language, 1910

Vláda Našeho Pána Ježíše Krista je to, co chceme, a vyznáváme svou víru, když říkáme, že Náš Pán Ježíš Kristus je Bůh. A proto také chceme mši sv. Pia V., protože tato mše je vyhlášením královské moci Našeho Pána Ježíše Krista. Nová mše je druhem smíšené mše, která už není hierarchická. Je demokratická tam, kde shromáždění zabírá místo kněze a není to už skutečná mše, která stvrzuje královskou vládu Našeho Pána. Protože jak se stal Náš Pán Ježíš Kristus Králem? Stvrdil Svou královskou vládu Křížem. „Regnavit a ligno Deus." Ježíš Kristus vládnul skrze dřevo Kříže. Protože On přemohl hřích, On přemohl ďábla a On přemohl smrt Křížem – tři skvostná vítězství Našeho Pána. Někdo řekne, že je to triumfalismus. Nu, jestli, tak ano, chceme triumfalismus Našeho Pána Ježíše Krista ...

Tohle prohlašujeme, tomu věříme. Ale to jde proti proudu současného ekumenismu, který chce právě dostat toto náboženství na stejnou úroveň, snížit naše katolické náboženství na úroveň protestantského náboženství a jiných náboženství. To nikdy nepřijmeme – nikdy! Není jiného Boha kromě Našeho Pána Ježíše Krista. Neznáme ani Luthera ani Buddhu ani další ty vůdčí osobnosti jiných náboženství, které byly pouze inspirovány ďáblem, aby odvrátily lidi od pravdy a od Našeho Pána Ježíše Krista.

Arcibiskup Marcel Lefébvre

Převzato: www.vendee.cz/texty/dvk_a_odmit.html, www.vendee.cz/texty/lef_pravda.html

Kristus Král! Vánočním manifestem je Pia XI. proklamace světového monarchie Boha-člověka nad národy. ... Dlouho dost se hlásalo na všech tribunách a na všech ulicích: Zemřel. 1789 byl prý rok jeho úmrtí. Národní shromáždění mu bylo veleradou. Od té doby dohrál svou oficielní úlohu v radě národů. My nežijeme už ve středověku. Svět se zatím stal liberálním. Svět nechává Krista živořiti v tak zvané tiché komůrce soukromé pobožnosti nebo v sakristii čistě náboženského katolicismu, ale jako zákonodárce a soudce lidu je odbyt: Říšské ústavy ho už neznají a neuznávají. Trpí se nejvýš jako jiná soukromá osobnost na půdě všeobecného práva; nikoli však jako universální a absolutní panovník. Náboženství a politika jsou státním rozsudkem a vůlí lidu rozvedeny a rozloučeny.

Král je mrtev, praví liberální politik, v časových záležitostech národů nemá už oficielně co dělat. Národohospodářství snad nemluví tak radikálně, ale jeho důsledky bývají stejně osudné. Hospodářství praví: král se do našeho oboru nemíchá. Král spí. Král nevidí, co děláme. Král je hluchoněmý a chromý. Kristus se nezabývá technickými a obchodními věcmi všeobecnosti. Obchod je neutrální pásmo; je mimo dobro a zlo.

Ať si neděle náleží Bohu, všední den je však řemeslníkův, obchodníkův, sedlákův, dělníkův. Co má na práci Ježíš v dílnách, továrnách, kancelářích, v obchodních domech? Co je mu do ceníků, otázek mezdních, nájemných smluv a bilancí? Bůh je příliš vznešený, než aby se k tak drobným věcem snižoval. Králové mají jiné starosti. Tak soudí kapitalismus a socialismus.

Král není doma. Král je v nebi, vysmívá se tak zvaná vzdělanost. Na zemi má místo něho slovo profesor. Škola je jeho říší. Víra a věda nemají spolu co dělat.

Učiliště musejí býti volnou půdou, žádným vlivem konfesionálním ani církevní nadvládou nedotčena. Každý na své místo. Bůh do nebe, do školy učenec, muž svobodného badání – a jak všecky ty fráze znějí. Vzdělaná domýšlivost nechce nic věděti o suverénním a  všeobecném království Kristovu jako i politická pýcha a hospodářské velikášství. Řekne-li se: král je mrtev, nebo: král spí, nebo: král je pryč – celý moderní svět se zapřísáhl: Nechceme, aby tento panoval nad námi! Stejná píseň jak o Velký pátek. Sociální bohovražda.

Tu přijde Pius XI. se svou encyklikou a zazní to jako hukot mnohých vod a jako dunění hromu: alleluja! Král není mrtev, král žije. ... Prohlašujeme neobmezené, nejvyšší všeobecné království Ježíšovo nejen nade všemi osobnostmi ale i nade všemi společnostmi,  státy, národy, vládami. Proklamujeme universální monarchii Ukřižovaného nad celým  moderním světem. Stavíme rok 1933 proti 1789! Prohlášení Božích práv na společnost  naproti prohlášení revolučních práv lidských.

Z knihy: Mäder R., Živ buď Ježíš Král, str. 12-14

Autor: Dougie MacLean