Ceda

S přibývajícími technickými vymoženostmi je čím dál tím jednodušší natočit film. Ať už pro začátečníky, pro které není problém v dnešní době našetřit si za pár měsíců na alespoň drobet solidní kameru, se kterou se dá něco točit, popřípadě i profesionálům jde ruku v ruce pokročilá počítačová a všelijaká technologie, která usnadňuje vývoj filmu a zjednodušuje jim zde dávat nejrůznější efekty, které na tom nabubřelém plátně v biografu tak lahodí divákovému oku. Vyhledat si lidi pro film zase mnohem zlehčuje internetová nabídka sociálních sítí.

 

Jenomže! Je tu jeden háček. Ono to prvním dojmem vypadá, že když bude všechno takhle snazší, tak i ty filmy budou logicky kvalitnější. No dobře. Tak jiný příklad: Ještě před pár lety museli chlapci na vojnu, dívky se mohly spokojit akorát s jejich láskyplnými dopisy a především celkový přístup tehdejších dětí k jakýmkoliv informacím a jakémukoliv vzdělání byl o mnoho kostrbatější než je tomu dneska, kdy stačí udělat pár kliků na počítači z pohodlí domova. A ještě do toho přidejme poměry v naší České zemi a poměry v našem režimu, což pochopitelně naši situaci ještě razantně zhoršuje. Žádná tato „příkoří" nemusí dnešní dítě prožívat, máme tady svobodu, žádnou ultralevicovou ideologii, máme snad až komicky snadný přístup k informacím (oproti našim předchozím generacím), dokonce ani na tu blbou vojnu nemusíme. Nezasvěcený člověk anebo nějaký šílený uzavřený teoretik by řekl, že s tímto musí být dnešní děti o mnoho schopnější a vyspělejší ve všech směrech, jenomže když se podíváme na některé facebookové a instagramové profily, tak zdání okamžitě zklame.

 

Tak v čem je problém? Proč teda ty děti nejsou lepší dneska než kdysi, když mají takové výhody? Proč filmy dneska nejsou legendami a kulty, jak tomu bylo kdysi? Proč se de facto do kina už jen dnes chodí kvůli tomu popcornu, kole a těm červeným potahům na sedačkám?

 

Možná bychom pro odpověď měli utéct z hektického města a navštívit naše babičky na vsích, kde nám sdělí jedno moudré přísloví, že méně je někdy více. Z vlastních zkušeností bych to poupravil, a řekl bych, že ne to co je vždycky snazší na začátku, bude dobré i na konci. A hlavně – když věci vypadají snadně, že nad nimi nebudeme muset moc přemýšlet, snižuje to naši mozkovou aktivitu, protože náš mozek začne takhle lenivět a přestane být kreativní.

 

Takže suma sumárum, mám pocit, že jsme téměř všichni naletěli na lep tomu jak je údajně dnešní doba „snadná" se všemi těmi vymoženostmi, filmaře nevyjímaje. Technika a efekty jdou nahoru, nicméně osobní kouzlo filmu a myšlenky se zase kutálejí dolů. Kde jsou ty časy, když Alfred Hitchcock musel zapojit mozek a vymyslet záběr na bázi dnešního dolly zoomu na schodišti ve Vertigu? A takovýchto příkladů bychom mohli jmenovat mnohem více. A jak to, že filmy dnes nejsou takové kulty, a svět na ně nesrší tolika odkazy, jako kdysi na Pulp Fiction, Trainspotting, Twin Peaks, Hvězdné Války či Casablancu atp.? (A ne, opravdu mě nepřemluví několik málo subkultur a vyznavačů Her o Trůny a podobných dnešních rádoby seriálových podvrhů).

 

Film to není jenom podívaná na obrovském plátně v kině. Film to je umění, které má divákovi něco předat na oplátku za to, že se na něj divák vydržel dívat až do konce. A tím „něco" myslím něco trošku jiného než větší rozlišení, více efektů, explicitnější scény atp. Přeci jen – pořád je to umění, čili by to měl být duchovní zážitek, ten ale nedostanete, když před vámi budou tvůrci machrovat, kolik znají počítačových programů a technických parametrů. Film to je především příběh – Váš příběh, příběh vztahu mezi vámi a filmem, toho jak ty paprsky z plátna pronikají k vám, a jak se do navzájem do sebe zamilujete. A nejenom to. Je to příběh i lidí, kteří na tom pracují, příběh Alfreda Hitchcocka a dolly zoomu a mnoha dalších tvůrců. Legendy, které okolo těchto příběhů vznikají. Natrhané kalendářní listy dnů, které Quentin Tarantino strávil ve videopůjčovně před obrazovkou televize. A přesně tohle dneska téměř není.

 

Možná je to tím, jak je ta doba údajně tak „snadná". Ale upřímně – líbila by se vám nějaká pohádka, kde by to princ měl snadné, aby získal princeznu, anebo chtěli byste svou osudovou lásku potkat nějak zajímavě, anebo se spokojíte s internetovou seznamkou a kavárnou posléze? Takže vážení, nenechejte se touhle „snadností" zmást, ona vám to některým totiž může ztížit. PS.: A to jsem si myslel, že se počátek našeho milénia vyvíjí slibně, když vznikaly filmy jako Mulholland Drive či Amélie...