Carodej_pes

Karlovy Vary 2014 skončily a já si sem pro osobní potřebu ještě před usnutím o nich musím napsat záznam. Byly pro mě již páté v řadě a dosud asi nejpovedenější. Viděl jsem zde celkem 22 filmů poprvé v životě a pár dalších archivních kousků z lásky k nim již podruhé. Níže je seznam pěti nejlepších děl 49. ročníku z mého pohledu:

 

1. Solaris

2. Volný pád

3. Šílení

4. Věčný svit neposkvrněné mysli

5. Chlapectví

 

Projekce Solaris jsem zažil na vlastní bytost všechny, tedy obě dvě. První mě ohromila a rozechvěla, s druhou jsem teprve pochopil, oč Tarkovskému šlo. Solaris je nosníkem velkých myšlenek; po právu byl uveden v největším kině festivalu; po právu jej zhlédlo minimum lidí. Průměrný festivalový divák mi dokázal, že netouží po ryzí kvalitě filmu, na který jde. Vyfackoval mě i s projekcí Švankmajerových masterpieců – Možnosti dialogu a Šílení –, které se zúčastnil poloprázdný Malý sál.

 

Další ranou pod pás byla houfná návštěva očekávaného hitu Malej Quinquin, ze kterého se nakonec vyklubal zákeřný hnůj s humorem zakotveným ve vzduchu, tedy vlastně nezakotveným, neopodstatněným. Zkrátka humorem, který si z ničeho nedělal legraci, jen chtěl být „prostě“ vtipný. A festivalový divák mu tu radost dopřál, chechtal se.

 

Pochopitelné byly naopak úniky z projekce Je těžké být bohem. Film s mizerným scénářem a nechutnými scénami přeci geniální zpracování atmosféry středověku nemůže zachránit – bez ironie.

 

Avšak místní hodnocení Volného pádu mě vrací na začátek k Solaris. I festivalový divák z řad ČSFD zklamal. Hluboce.

 

Osobně se kaju za nepochopení Bena Riverse. Z mého pohledu bytostního filmaře-amatéra. Vyčkávám den, kdy pochopím jemu na festivalu vzdanou poctu.