VictorMartel

·         „Aktivistická tribunalizovaná mediasféra vytlačuje z veřejného prostoru každý pokus o sdílené hledisko, o porozumění tomu, že všichni pozemšťané jsme stejně viníky jako oběťmi.“

o   Toto rovnostářství viny je paralýza.

·         „Havárie chemiček jsou nevyhnutelným rizikem průmyslové modernosti, stávají se bez ohledu na to, kdo je vlastníkem. Světově proslulé jsou katastrofy v indickém Bhópálu (Union Carbide) nebo v italském Sevesu (ICMESA). Žádná taková havárie se nedá redukovat na „vinu vlastníka“, je to systémová událost, týkající se regulace chemického průmyslu v demokratickém kapitalismu.“

o   Ano, v demokratickém kapitalismu, který pyramidu příjmů zdůvodňuje pyramidou zodpovědnosti. Autor tedy vyvozuje ze systémové zodpovědnosti za havárii efektivní nezodpovědnost vlastníka. Ale jestliže systém umožňuje nějaké výdělky, nutně tím přiznává oněm výdělkům přímo úměrnou míru zodpovědnosti.

·         „V hustém stínu antibabišovské jednoty se všechny rozdíly mezi politickými programy zdají nepodstatné. „Antibabiš“ legitimizuje cokoli. Zažil jsem to v Itálii: „Antiberlusconi“ jako hyperprogram katastrofálně vyprázdnil politický program opozice.“

o   Ano, rozdělením se o kořist (slovy autorovými: žábu na prameni blahobytu) pouze odkládáme konflikt. Může ale tomuto konfliktu zabránit filosofie, která svého času stála za Klausem a pomáhala formulovat privatizační étos, aby se dvě dekády poté po boku Babišově tvářila rozčarovaně? Samozřejmě Bělohradského usilovná sémantická skládačka intelektuálně nestačí problémům dneška a jakkoli by ráda vyháněla naši zabijáckou slinu, už dávno je z kurzu veškerý vyprázdněný intelektualismus. Za dnešního stavu věcí je totiž demokraticky optimistická výtka vyprázdněnosti politických programů ještě alibističtějším manévrováním než antibabišovská kampaň. Problémem dneška, jemuž filosof politologického dávnověku nemůže rozumět byť jen fundamentálně, je vyžilost demokratické ideje jako takové. Ani filosof, který velmi přesně rozumí dílčím procesům probíhající revoluce, nemůže porozumět zkušenosti, která ho minula. A to i jestliže je schopen vnímat matematickou danost naší nezvratně klesající reprezentovatelnosti. Budeme se ptát každého kapitalistického optimisty a kvaziteoretika kapitalistické dialektiky: kdes byl, když sis odvychválil kapitalismus, zatímco my jsme točili kolesy v jeho továrnách a starali se? „Požíval jsem výhod“, musela by zaznít poctivá odpověď, jaké samozřejmě nebude schopen, „požíval jich a moralisticky se vymezoval vůči všem depravacím jinak jediného správného, historicky osvědčeného modelu redistribuce“. V okruhu mých bývalých styků jsou přítomny oba tyto póly: jeden pól budujících a druhý pól přísavek, které si okecáváním a paktováním s „žábami na prameni blahobytu“, třeba církví a kapitálem, přijdou bez jakékoli práce i k desetinásobku. Takže natolik neřešitelný je rozkol ve společnosti a nějaká falešně optimistická filosofie, jakkoli přesná ve svých dílčích výměrech, nemůže z podstaty svého původu zabránit konečnému konfliktu. Bylo to tak vždycky. Od „zpěvu nenávisti“ budeme tíží věcí donuceni k činu.