Stanislaus

Den se dnem se sešel a těch osm dní na 58. KVIFF uplynulo jako voda (v řece Teplé). Na svou první účast na karlovarském festivalu, navíc v pozici ČSFD agenta, jsem se těšil, zároveň jsem měl trochu obavy z toho, jak moc velký ten festival je. Víkendový začátek i konec se nesl a nese v poněkud hektičtějším (a řádně vyhřátém) duchu se spoustou návštěvníků festivalu, ale i turistů z různých koutů republiky i zahraničí, zatímco během týdne byl znát menší pokles v počtu lidí ve Varech, což jsem osobně velmi ocenil.

I když jsem nikdy nebyl moc velký fanoušek matematiky, dovolím si níže menší číselný přehled v rámci mého prvního KVIFF:

--- Počet dní strávených na festivalu: 8

--- Počet zhlédnutých filmů: 24

--- Počet minut strávených při projekcích (dle stopáží): 2289 (38 hodin 9 minut)

--- Průměrné hodnocení (počet */film): 3,46

--- Průměrný počet naspaných hodin (denně): 6-6,5

--- Počet zkonzumovaných teplých lázeňských oplatek: 3

--- Počet pokusů dostat se na projekci filmu Vlny: 2

--- Počet navštívených rozhleden a vyhlídek: 5

--- Počet policistů, kteří po mně chtěli identifikaci: 1 (hned první den, přičemž šlo prý o omyl)

--- Počet záběrů na mě v oficiálním spotu KVIFF: 1

Už teď mohu téměř s jistotou říct, že to nebyla moje první a zároveň poslední účast na festivalu, a dokážu si představit, že v roce 2025 dorazím znovu. A určitě budu podruhé věnovat větší pozornost programu, abych vše neplácal den dva dopředu, jako tomu bylo letos. Je důležité nepodcenit přípravu! Z tohoto důvodu mi teď například propluly mezi prsty vysoce oceňované Vlny od Jiřího Mádla.

Pokud bych se měl podělit o nejlepší zhlédnuté filmy - dle mého názoru - vypadala by TOP 5 následovně:

(1) V zemi našich bratrů: Tři kapitoly! Tři silné příběhy! Jeden smutný osud!

(2) Substance: Krvelačná černohumorná satira na ideál ženské krásy!

(3) Mord: Zabijačková pocta klasikám československé nové vlny!

(4) Na kordy: Bratři, jak se patří?!

(5) Kneecap: Hip-hopová jízda na káčku!

Jakousi pomyslnou karlovarskou "Zlatou lázeňskou oplatku" bych udělil filmu Cabo Negro, protože - WTF?!

V neposlední řadě bych chtěl poděkovat Martinovi (POMO) za možnost agentovat na letošním ročníku KVIFF a taktéž čtyřem agentům a jedné agentce, s nimiž jsme v duchu festivalu vedli podnětné diskuze (nejen) o filmech.

Teď už zbývá jediné: NA SHLEDANOU, KARLOVY VARY! :-)

Před letošním ročníkem KVIFF, který se již pomalu ale jistě chýlí ke svému konci, jsem měl v rámci vícedenních filmových festivalů zkušenost pouze s olomouckým AFO (festival populárně-vědeckých filmů, především dokumentů) a uherskohradišťskou LFŠ (skromnější sestřenka od KVIFF). I když oba moravské festivaly patří mezi hojně navštěvované, je tam rozhodně menší tlak na místenky. Kdo byl během KVIFF ve Velkém sále, jistojistě zaslechl pojmy "před gongem" a "po gongu". Před gongem usedají diváci se vstupenkou, po gongu diváci bez ní, a člověk se občas bavil tím, jací dokážou být čeští diváci "herci" a "herečky".

--- "Já mám ale vstupenku s místem v řadě 8, sedadlo 31." - "No jo, ale přišel jste po gongu, máte chodit včas. To ví přece každý."

--- "Já vás na to místo nepustím, měl jste přijít dřív. Mám právo zde sedět." (pravila další Julča či Julčák)

Často byl tedy člověk svědkem "divadelního" představení, než vlastně vůbec začalo samotné filmové promítání na velkém plátně.

Jedním z vrcholů pátečního programu byla projekce filmu Na dotek (2004) od Mikea Nicholse. Snímek osobně uvedl letošní šedesátník Clive Owen, kterému jeho role vynesla Zlatý glóbus, cenu BAFTA a nominaci na Oscara. Zítra, během posledního festivalového dne, mají diváci možnost zhlédnout ještě mj. dva z nejdiskutovanějších filmů letošního ročníku: osmašedesátkové Vlny (9:00, Malý sál) a krvavou Substanci (22:00, Městské divadlo).

Podobně jako kolega Filmmaniak včera jsem se i já dnes, ve čtvrtek 4.7. (na Den nezávislosti, což nemá vlastně úplně význam zmiňovat, nicméně psaní závěrečných práci mě naučilo, že znaků není nikdy dost), vydal do třetice všeho dobrého (a zpoceného) vzhůru do kopců - na rozhlednu Dianu.

Jelikož jsem odjakživa nadšenec do zoologie, rozhodl jsem se vydat čtrnáct pětek za vstup do zdejšího Motýlího domu - který by si jistě oblíbili Andrej Babiš, Albín Boček a další osoby s iniciály AB či lepidentorologové. Nad hlavou návštěvníkům létá několik desítek motýlů, kteří mají prý slabost pro žlutou barvu. Jedna paní zkoušela nalákat jednoho Emanuela na žlutou kšiltovku, nicméně jemu bylo jasné, že to není Maková panenka, takže ji vesele ignoroval.

Neodpustil jsem si samozřejmě výstup na Dianu a doufám, že nebudu těch 150 schodů litovat, až dnes večer ve 22:30 půjdu na Substanci, jeden z nejdiskutovanějších filmů letošního ročníku, s vyzývavou Demi Moore a ještě vyzývavější stopáží 140 minut.

Středa se oproti předchozímu dni prozatím nese ve více prosluněném duchu, čehož jsem se v rámci pohybu mezi sezením v kinosálech, které úplně nesvědčí mým zádům, rozhodl využít a vydal jsem se v dopoledních hodinách do kopců - podobně jako v neděli, ale tentokrát na opačnou stranu. Od Vřídla na Jánském mostě vede žlutá turistická trasa, která člověka po schodech zavede k ikonické kovové soše Kamzíka na stejnojmenné skále. O pár výškových metrů dále se nachází vyhlídka Kristýna a Mayerův gloriet, přičemž z obou míst se turistům či náhodným kolemjdoucím naskytne překrásný výhled na Karlovy Vary. Dokonce snad i hezčí než z Goethovy vyhlídky, kde na některých místech "překáží" právě ty kopce.

Dnes, v úterý 2. července, měl v rámci KVIFF svou evropskou premiéru koprodukční snímek V zemi našich bratrů. Film, který je rozdělený do třech jemně provázaných kapitol, sleduje těžké osudy Afghánců v Íránu - tzv. "Zemi bratrů". Před promítáním došlo na jevišti k neobvyklé situaci, neboť tvůrčí delegace (mj. režisérské duo s maminkami, herci, maskéři, či výtvarníci) nastoupila na pódium současně s členy KVIFF. Nicméně paní uvaděčka i tlumočnice zvládly situaci s elegancí jím vlastní a nenechaly se vyvést z kolejí. Obdivuji bezchybné představení paní uvaděčky, která před více než tisícovkou diváků bez přeřeknutí sypala z rukávu krkolomná jména tvůrců, stejně tak i pohotovost paní tlumočnice.

Rozpačitý úvod však neměl vůbec vliv na následný zážitek z filmu, který byl neuvěřitelně hutný a silný. V zemi našich bratrů si ode mě vysloužilo první pětihvězdičkové hodnocení v rámci 58. KVIFF a od publika jistě jeden z nejsilnějších a nejupřímnějších potlesků.

Jedním z vrcholů na nedělním programu KVIFF byla jistě světová premiéra českého snímku Mord za účasti jeho tvůrců. Film pojednává o rodinné sešlosti a na pozadí obyčejné zabijačky se rozehrává mrazivě humorná studie mezilidských vztahů, která pomrkává po klasických dílech československé nové vlny. Premiéru snímku si nenechal ujít náš prezident Petr Pavel se svojí ženou, ani Geoffrey Rush a.k.a. Barbossa z Pirátů z Karibiku. A když si do řady téměř přímo za vás sedne oscarový herec takového formátu, neubráníte se (nepřiznanému) selfíčku.

Na letošním ročníku KVIFF je jedna z programových sekcí věnována Franzi Kafkovi (Touha stát se Indiánem: Kafka a film), od jehož úmrtí uběhlo 3. června sto let. Moje první nedělní projekce spadala právě do této sekce: Scorseseho film Po zavírací době je v podstatě parafrází či adaptací kafkovského absurdna na velkém plátně.

Jelikož jsem si dnešní první a druhou projekci naplánoval s velkým časovým odstupem od sebe, rozhodl jsem se trochu narovnat záda a provětrat šunkofláky a vydal jsem se na vyhlídku nad Karlovy Vary, která nese jméno po jiném velikánovi německy psané literatury - a tím není nikdy jiný než Johann Wolfang von Goethe, "největší německý básník, dramatik a prozaik". Goethova vyhlídka se nachází 3,2 km od Thermalu a je zní (zdarma) krásný výhled do okolí - a podle internetu je otevřená od pátku do neděle. Vřele doporučuji tuto pseudogotickou stavbu navštívit!

Když bylo minulý týden oznámeno, kteří zahraniční umělci se mají zúčastnit letošního ročníku KVIFF, byl Viggo Mortensen, známý pro české diváky především jako Aragorn z trilogie Pán prstenů, jistojistě tím největším lákadlem. Letos přijel k nám do Tuzemska představit svůj nejnovější režijní počin Až na konec světa, ke kterému ještě navíc napsal scénář, zahrál si v něm hlavní roli (což nebylo, jak jsme se dozvěděli z diskuze po filmu, původně v plánu), a dokonce se u filmu postaral u hudební stránku.

Ve filmu se Viggo coby Holger podobně jako Aragorn proháněl na koni, jenom to nebylo ve Středozemi, nýbrž v Americe 19. století, a jeho vyvolená se nejmenovala Arwen, nýbrž Vivienne. Během asi čtvrthodinové diskuze po projekci filmu Viggo pouze potvrdil, jak moc je to charismatický sympaťák.

THE DEAD DON'T HURT - COMING SOON TO OUR CINEMAS! (Od 4. července bude film k vidění i v českých kinech.)

Vzhledem k (sub)tropickému počasí, které prozatím venku panuje, nešlo vybrat snad přesnější titul k první projekci. Svůj premiérový ročník KVIFF jsem odstartoval filmem Stíny horkého léta z roku 1977 od Františka Vláčila, jehož o dekádu starší historická freska Markéta Lazarová je považována za nejlepší český film všech dob.

Stíny horkého léta v době svého uvedení získaly na KVIFF Křišťálový glóbus a tehdy i dnes stál na pódiu Jiří Bartoška - tehdy jako člen hereckého ansámblu, dnes jako prezident festivalu - a mj. se s námi podělil o humornou historku okolo jeho filmové paruky, která přišla na řadu poté, co mu tehdy u kadeřníka ohořely vlasy.

Psal se 28. červen, léta Páně MMXXIV, a na mě čekala bezmála čtyřsetkilometrová cesta z Olomouce do Karlových Varů, abych se mohl úplně poprvé zúčastnit zdejšího filmového festivalu. 

Jelikož jsem musel jako člen pracující třídy čekat až na konec šichty, dorazil jsem do lázeňské oázy až za soumraku. V ulicích už bylo řádně živo, davy se valily všemi směry, všude svítila světla a na zahrádkách by kolemjdoucí jen těžko hledali volné místo. Karlovy Vary již pulzují všudypřítomnou festivalovou atmosférou!

Dnes se ode mě recenze ani hodnocení zatím nedočkáte, nicméně od zítřka jedeme na plné obrátky. :-)

P. S. Už dlouho jsem se tolik nezapotil při hledání místa k parkování. :-D

Ačkoli jsem odjakživa velký fanoušek kinematografie, nenašel jsem doposud cestu na náš nejznámější filmový festival, a jsem rád a poctěn, že moje premiérová účast na KVIFF bude v hávu ČSFD agenta. Zároveň půjde o moji první návštěvu "lázeňské Mekky" v rámci Tuzemska, tudíž jsem vedle nadmíru bohatého filmového programu zvědavý i na tamní kulturní krásy a čarokrásná zákoutí.

Teď už jen zbývá pomalu odpočítávat dny, než to celé vypukne! 58. KVIFF za osm, sedm, šest, ... 

Velkou rybu považuji vedle Střihorukého Edwarda a Ospalé díry za Burtonův nejlepší filmařský kousek, který se mi hluboce zapsal do paměti. Velký podíl má na celkovém dojmu rovněž i hudební stránka, pod kterou se klasicky podepsal Burtonův dvorní skladatel Danny Elfman. Nejpůsobivější scénou ve Velké rybě je závěrečná sekvence, k čemuž přispěla i skladba, která onu sekvenci doprovází. Člověka to pak donutí o to více popřemýšlet o životě, který se sám o sobě skládá z mnoha drobných příběhů a náhodných setkání s lidmi - a aby měl člověk na konci o čem vyprávět, tak je třeba ten život řádně prožít a ne jen přežít.

Zároveň jde o poslední příspěvek do deníčku, který uzavírá roční tématický cyklus "Song/skladba týdne".

Nolan svým nejnovějším filmovým počinem opět potvrdil pozici kvalitního a řemeslného režiséra, k čemuž přispěla rovněž i nepřeslechnutelná hudební stránka Hanse Zimmera. Do paměti se mi nejvíce zaryla scéna s náletem letadla, kdy už si většina přeživších na pláži myslí, že se dostali z nejhoršího. Silné a nervy drásající tóny připomínají nálet a evokují zvuk kovu a rychle se blížícího nebezpečí. Avšak na závěr přichází spása. Skladba, která ještě více zdůrazní prožitek z už tak dost dobrého filmu, při kterém člověk sedí zařezaný v sedačce kina, s očima nalepenými na plátno a se zatajeným dechem.

"V jednoduchosti je krása!" Což se dá říct i o této na první poslech jednoduše zahrané skladbě, která však dokáže svými tklivými tóny zaujmout a silně zasáhnout do srdce. Silný příběh o ženě, která ze dne na den začala přicházet o všechno, co jí bylo blízké, je vedle úžasných hereckých výkonů umocněn právě hudebním doprovodem. Komorní ale o to více působivé drama, které může napsat jen sám život!

Drive nabízí vedle sympatické ústřední dvojice, pěkného střihu a vcelku drsného scénáře, ve kterém se nešetřilo krví (ale ani špetkou romantiky), rovněž nezapomenutelnou hudební stránku, ze které mi nejvíce v paměti utkvěla píseň Hero od College ft. Electric Youth. Elektronicky znějící hudba skvěla pasovala do snímku, který rozhodně nepatří do soudku mezi tuctové filmy.

Opět došlo na moji srdcovku v podobě Titaniku. Tentokrát jsem vybral píseň, která jakýmsi způsobem tvoří předěl ve filmu mezi romantickou a tragickou linií mezi Rose a Jackem. Oba milenci si užívají své zamilovanosti a mladistvé lásky, avšak ona radost a romantika je narušena ledovcem, který se neúsprosně blíží k lodi. Veškeré snahy o odvrácení kolize s ledovcem přichází vniveč a hlavním hrdinům zbývají necelé tři hodiny společného života. Boj na život a na smrt začíná!

Další příspěvěk je rovněž intro, tentokrát k decheberoucí HBO minisérii Andělé v Americe, která tehdy v roce 2004 posbírala nespočet Zlatých glóbů a cen Emmy. A naprosto po právu! Nicholsova "odysea" zaujme silným námětem a scénářem, na place je množství kvalitních herců a z technického hlediska byla tato minisérie rovněž dobře zvládnuta. Nepřeslechnutelný hudební doprovod je pouze na třešničkou na už tak dost lahodném dortu.

Až tam nezbyl žádný je rozhodně jeden z nejlepších TV filmů (resp. minisérií), který byl v posledních letech vyprodukován. Vedle dechberoucí předlohy z pera Agathy Christie a úžasného hereckého obsazení zaujme film řemeslným technickým zpracováním - od kamery, přes výpravu až po zvuk a v neposlední řadě hudbu. Ihned úvodní znělka v intru dává tušit, že půjde o (v rámci TV možností) velkolepou událost.

Faunův labyrint je jedním z nejlepších filmů minulého desetiletí, který nabízí velice silný příběh, úžasnou výpravu, dechberoucí masky a v neposlední řadě skvělé herecké výkony a nepřeslechnutelný hudební doprovod, ze kterého mi nejvíce v paměti utkvěla "ukolébavka". Komorně pojatá a jednoduchá melodie pohladí po duši a uších a člověku zní v hlavě ještě dlouhou dobu po projekci filmu.

Patřím do generace, která vyrůstala na Harrym Potterovi - když vešel do kin první film, tak mi bylo devět, a u této série jsem zůstal věrně až do samotného konce. Všechny díly oplývají nepřeslechnutelnou hudební stránkou, za kterou stojí nejeden zkušený skladatel. Pro tento týden jsem vybral Desplatovu skladbu z posledního filmu, která skvěle dotváří atmosféru bitvy o Bradavice. Rozhodně jde o sugestivní skladbu, která se člověku dostane do hlavy a jen tak se z ní nedostane.